● Biblicko-gramatický výklad Bible stojí v rozporu s dnes již velmi rozšířeným historicko-kritickým přístupem k Bibli. V čem BIBLICKO-GRAMATICKÝ VÝKLAD BIBLE SPOČÍVÁ?

»ZDE« si můžete stáhnout studii na téma biblicko-gramatického výkladu Bible



Kromě výše zmíněné studie ještě níže uvádím zkrácenou charakteristiku této metody.

1. Preambule
Toto prohlášení je adresováno všem členům Adventistů sedmého dne za účelem poskytnutí pokynů k jakémukoli studium Bible, a to jak vyučeným biblickým vykladačům, tak i dalším.

Adventisté sedmého dne rozpoznali a oceňují v historii příspěvek těch biblických vykladačů, kteří měli rozvinutou užitečnou a spolehlivou metodu Biblického studia, shodnou s prohlášeními a učením Písma. Adventisté jsou odhodláni přijmout pravdu a ochotní ji následovat použitím všech metod interpretace, které jsou shodné s tím, co Písmo říká samo o sobě. Níže máme nástin v předpokladech.
V posledních desetiletích je nejznámější metoda studia Bible známá jako „Historicko-kritická metoda“. Vykladači, kteří používají tuto metodu, jak ji tradičně formulují, operují na základě předpokladů, které (hlavně co se týče studování Biblického textu) odmítají spolehlivost zpráv o zázracích a dalších nadpřirozených událostí líčených v Bibli. Dokonce modifikované používání této metody, které si ponechává princip kritiky, která podřizuje Bibli lidskému posuzování, je pro adventisty nepřijatelná.
Historicko-kritická metoda minimalizuje potřebu pro víru v Boha a poslušnost k Jeho přikázáním. Navíc, protože taková metoda nezdůrazňuje božský element v Bibli jakožto inspirovanou knihu (včetně její vlastní výsledné jednoty) a podceňuje či nesprávně chápe apokalyptické proroctví a eschatologické části Bible, naléháme na Adventistické Biblické studenty, aby se vyhýbali používání předpokladů a výsledných dedukcí přidružených historicko-kritické metodě. V kontrastu s historicko-kritickou metodou a jejími předpoklady věříme, že je užitečné stanovit principy Biblického studia, které jsou shodné s učením Písma samotného, a které zachovají její jednotu a jsou založeny na předpokladu, že Bible je Slovo Boží. Takový přístup nás povede k uspokojující a hodnotné zkušenosti s Bohem.

2. Předpoklady vyplývající z výroků Písma
a) Původ
1.Bible je Slovem Božím a je primární a autoritativní prostředek, kterým se On Sám odhaluje lidským bytostem. 2.Svatý Duch inspiroval Biblické pisatele v myšlenkách, idejích, a objektivních informacích; tyto věci vyjádřili pisatelé svými vlastními slovy. Proto jsou Písma nedělitelným spojením lidských a božských prvků, aniž by jeden prvek mohl být zdůrazněn a druhý opomenut (2. Pt 1,21; srov. GC 5-6). 3.Veškeré Písmo je inspirováno Bohem a přichází skrze práci Svatého Ducha. Nicméně, nepřichází jako nepřetržitý řetěz nepřerušovaného zjevení. Jak Duch Svatý promlouval pravdu Biblickým pisatelům, každý napsal, jak byl pohnut Svatým Duchem; každý vyzdvihl ten aspekt pravdy, který mu byl předán a zdůrazněn. Z tohoto důvodu bude student Bible získávat vyvážené porozumění jakéhokoliv tématu tím, že si uvědomí, že Bible je sama je svým vykladačem a když ji studuje jako celek, ukáže mu svou důslednou harmonickou pravdu. (2. Tim 3,16; Žid 1,1-2; srov. 1SM 19-20; GC 5-6). 4.Ačkoliv to zjevení bylo dáno těm, kteří žili v kontextu Blízkého východu, Bible přesahuje své kulturní zázemí, aby posloužilo jako Boží Slovo pro všechny kulturní, rasové a situační kontexty všech věků.

b) Autorita
1. Šedesát šest knih Starého a Nového zákona jsou čisté neomylné zjevení Boží vůle a Jeho spásy. Bible je Slovo Boží, a ono samo je standardem, kterým jsou testovány všechny učení a zkušenosti (2. Tim 3,15.17; Ž 119,105; Př 30,5-6; Iz 8,20; Jan 17,17; 2. Tes 3,14; Žid 4,12).

2. Písmo je autentický spolehlivý záznam historie a Božích činů v historii. Poskytuje normativní teologickou interpretaci těchto činů. Nadpřirozené činy odhalené v Písmu jsou historickou pravdou. Například, Gn 1-11 kap. jsou faktickým záznamem historických událostí.

3. Bible není jako jiné knihy. Je neviditelným spojením božského a lidského. Její záznam mnoha detailů sekulární historie je dostatečný k celkovému účelu sdělit dějiny spásy. Zatímco někdy mohou být paralelní postupy využívány Biblickými studenty k určení historických dat, obvyklé techniky historického výzkumu, založeném na lidských předpokladech a soustředěné na lidský prvek, jsou nedostačující pro interpretaci Písem, které spojují božské a lidské. Jenom metoda, která plně uznává neoddělitelnou podstatu Písem, se může vyhnout zkreslení jejího poselství.

4. Lidských rozum je podřízený Bibli, ne ji roven, ani nestojí nad ní. Předpoklady týkající se Písem musí být ve shodě s tvrzením Písma, a napravovány Písmem (1. Kor 2,1-6). Bůh zamýšlel, že lidský rozum bude používán v plném rozsahu, ale spíš v kontextu a pod autoritu Jeho Slova, než nezávisle na nich.

5. Zjevení Boží je ve veškeré přírodě, když správně pochopíme, že je v harmonii s psaným Slovem, a že má být interpretováno světlem Písma.


3. Principy k přístupu interpretace Písma
a) Duch umožňuje věřícímu přijmout, pochopit a aplikovat Bibli do svého vlastního života, jak hledá božskou sílu k přijetí poslušnosti ke všem Biblickým požadavkům; a může si osobně přivlastnit všechna Biblická zaslíbení. Jedině ti, kteří následují již obdržené světlo, mohou doufat v obdržení dalšího osvícení Duchem (J 16,13.14; 1. Kor 2,10-14)

b) Písma nemohou být správně interpretována bez pomoci Svatého Ducha, protože je to Duch, který umožňuje věřícímu pochopit a aplikovat Písmo. Proto by mělo být jakékoliv studium Slova zahájeno prosbou o vedení a osvícení Duchem.

c) Ti, kteří přichází studovat Slovo, musí tak činit s vírou a s pokorným duchem učedníka, který usiluje slyšet, co Bible říká. Musí být ochotni předložit všechny předpoklady, názory a rozumné závěry, k posouzení a korekci samotné Bible. S tímto postojem Biblický student může přijít přímo ke Slovu, a pečlivým studiem může dospět k pochopení nezbytné spásy, odděleně od jakéhokoliv lidského (byť užitečného) vysvětlování. Biblické poselství se stává pro takového člověka srozumitelným.

d) Zkoumání Písma musí být charakterizováno upřímnou touhou objevit a poslouchat Boží vůli a slovo spíš než hledat podporu nebo důkazy pro předem vytvořené názory.

4. Metoda Biblického studia
a) Vyberte Biblickou verzi pro studium, která je věrná smyslu obsaženému v jazycích, ve kterých byla Bible původně napsána; dávejte přednost překladům vytvořeným širokou skupinou učenců a publikovanou všeobecně známým nakladatelem před překlady sponzorované konkrétní denominací nebo úzce zaujatou skupinou.
Dejte pozor, abyste nestavěli hlavní body věrouky na Biblickém překladu nebo verzi. Vyškolení Bibličtí učenci budou používat řecké a hebrejské texty, které jim také umožňují prozkoumat čtení různých rukopisů starověké Bible.

b) Zvolte si určitý plán studia, abyste se vyhnuli chaotickým a bezcílným přístupům. Takový studijní plán navrhuji níže:
1. Kniha za knihou – analýza poselství
2. Verš za veršem metoda
3. Studium, které hledá Biblické řešení konkrétního životního problému, Biblické uspokojení pro konkrétní potřebu, či Biblickou odpověď na konkrétní otázku
4. Tematická studie (víra, láska, druhý příchod atd.)
5. studium Slova
6. Biografické studium

c) Usilujte o pochopení jednoduchého nejprostšího významu Biblické pasáže, kterou studujete.

d) Snažte se zjistit základní hlavní témata Písma, jak jsou předložena v jednotlivých textech, pasážích a knihách. Dvě základní příbuzná témata vedená skrz Písmo (1.) Člověk a práce Ježíše Krista a (2.) Velký spor; výhledově zahrnují autoritu Božího slova, pád člověka, první a druhý Kristův advent, zproštění obvinění Boha a Jeho zákona, a obnovení božského záměru pro vesmír. Tato témata se vinou celým Písmem, a nejdou proti němu.

e) Uznávejte, že Bible je svým vlastním vykladačem, a že význam slov, textů, a pasáží je nejlépe odhalován srovnáváním písma s písmem

f) Studujte kontext pasáže, zaměřte pozornost vůči větě a odstavci bezprostředně před a po studované pasáži. Snaže se myšlenky pasáže vést vzhledem k linii myšlení celé Biblické knihy.

g) Tak daleko, jak je to možné, rozšiřte si obzory ohledně historických okolností, za kterých byla pasáž napsána Biblickými pisateli pod vedením Svatého Ducha.

h) Určete literární typ, který autor používá. Některé Biblické materiály jsou složeny z podobenství, poezie, alegorie, žalmů, nebo apokalyptických proroctví. Protože mnoho Biblických pisatelů představuje mnoho ze svého materiálu v poezii, je užitečné použít verzi Bible, která předkládá tento matriál v poetickém stylu; protože tyto pasáže zaměstnávají představivost, nemají být interpretovány stejným způsobem, jako próza.

i) Uvědomte si, že daný Biblický text nemusí být v souladu s každým detailem dnešních literárních kategorií. Buďte opatrní, nevynucujte používání těchto kategorii do interpretace smyslu Biblického textu. Je lidskou tendencí nacházet v textu to, co hledá; dokonce i když to tak autor vůbec nemyslel.

j) Vezměte na vědomí gramatiku a význam struktury, abyste zjistili autorův úmysl. Studujte klíčová slova pasáží srovnáváním jejich použití v jiných částech Bible prostřednictvím konkordancí a s pomocí Biblických lexikonů a slovníků.

k) V souvislosti se studování Biblického textu prozkoumejte historické a kulturní faktory. Archeologie, antropologie a historie mohou přispět k pochopení významu textu.

l) Adventisté sedmého dne věří, že Bůh inspiroval Ellen G. White. Z tohoto důvodu její výklady na jakoukoliv danou Biblickou pasáž nabízí inspirované vodítko k významu textu, bez vyčerpání jeho významu, nebo zabránění úkolu exegeze (např. viz EV 256; GC 193.595; 5T 665.682. 707-708; CW 33-35).

m) Po studiu, jak je představeno výše, se obraťte k různým komentářům a dalším odborným pomocím - jako například vykladačské studie, abyste viděli, jak se druzí zaobírali onou pasáží. Poté opatrně zhodnoťte různá stanoviska vyjádřená z hlediska Písma jako celku.

n) Při výkladu proroctví mějte na paměti, že:
1. Bible potvrzuje Boží moc předpovídat budoucnost (Iz 46,10)
2. Proroctví mají morální účel. Nebyla napsána pouze k uspokojení zvědavosti ohledně budoucnosti. Mezi účely proroctví patří posílení víry (J 14,29), podpora života ve svatosti a příprava na advent (Mt 24,44; Zj 22,7.10.11)
3. Ohniskem mnoha proroctví je Kristus (jeho první i druhý příchod), církev a konec času
4. Normy pro interpretaci proroctví se nachází v samotné Bibli: Bible ukazuje časová proroctví a jejich historické naplnění; Nový zákon uvádí specifická naplnění Starozákonních proroctví o Mesiáši; a samotný Starý zákon představuje jednotlivce a události jako předzvěsti Mesiáše.
5. V Novém zákoně je aplikace Starozákonních proroctví, některá literární jména se stávají duchovními: například Izrael představuje církev, Babylon odpadlé náboženství, atd.
6. Existují dva základní typy prorockých spisů: neapokalyptická proroctví, jak je nacházíme v Izaiášovi a Jeremiášovi, a apokalyptická proroctví, jak je nacházíme v Danielovi a Zjevení. Tyto rozdílné typy mají rozdílnou charakteristiku:
(a) Neapokalyptická proroctví jsou adresována Božímu lidu; apokalyptická jsou ve svém rozsahu universálnější.
(b) Neapokalyptická proroctví jsou často závislá na přírodě, uvádějí Božímu lidu alternativy požehnání skrze poslušnost, a prokletí skrze neposlušnosti; apokalyptika zdůrazňuje svrchovanost Boha a Jeho kontroly nad historií
(c) Neapokalyptická proroctví často „skáčou“ z lokální krize do konce času Páně; apokalyptická proroctví prezentují směřování historie z času proroka do času konce.
(d) Časová proroctví v neapokaliptických proroctvích jsou obecně dlouhé, například 400 let Izraelského otroctví (Gn 15,13) a 70 let Babylónského zajetí (Jer 25,12). Časová proroctví v apokalyptických proroctvích jsou obecně vyjádřena v krátkých termínech, například 10 dní (Zj 2,10) nebo 42 měsíců (Zj 13,5). Apokalyptické časové periody symbolicky určují delší periody přítomného času.

7. Apokalyptické proroctví je více symbolické a mělo by být odpovídajícím způsobem interpretováno. Při interpretaci symbolů, můžete následovat a používat tyto metody:
(a) Podívejte se na interpretace (explicitní nebo implicitní) v samotné pasáži (Dan 8,20-21; Zj 1,20)
(b) Podívejte se na interpretace jinde v knize, nebo v jiných spisech toho samého autora.
(c) Používejte konkordanci, studujte použití symbolů v jiných částech Písma
(d) Studujte dokumenty starověkého Blízkého východu, ty mohou přinést světlo ohledně významu symbolů, ačkoliv Biblické použití může pozměnit tyto významy.
8. Literární struktura knihy je často pomocí k jejímu výkladu. Paralelní povaha Danielových proroctví je toho příkladem.

o) Paralelní zdroje v Písmu někdy ukazují rozdíly v detailech a důrazech (např. Mt 21,33-34 s Mk 12,1-11 a Lk 20,9-18; nebo 2. Král 18-20 s 2. Par 32). Když studujete takové pasáže, nejprve je opatrně přezkoumejte, abyste si byli jistí, že paralely skutečně odkazují na tu samou historickou událost. Například mnoho Ježíšových podobenství mohlo být dáno do různých příležitostí k různým posluchačům, jen je jinak formuloval. V případech, kde se objevuje rozdílnost v paralelních zdrojích, by člověk měl uznat, že úplným poselstvím Bible je syntéza všech jejich částí. Každá kniha či pisatel sděloval věci tak, jak ho Duch vedl při psaní. Každý vytvořil svůj vlastní specifický příspěvek k bohatství, různosti a rozmanitosti Písem (GC 5-6). Čtenář musí umožnit každému Biblickému pisateli se „objevit“ a být slyšen, zatímco současně uznává základní jednotu božského sebeodhalování.

p) Písma byla napsána pro praktický účel: zjevování vůle Boží lidské rodině. Nicméně, aby nedošlo ke špatnému pochopení různých prohlášení, je důležité si uvědomit, že byly adresovány lidmi východních kultur a jejich myšlenkových vzorců.
Prohlášení jako „Hospodin však zatvrdil faraónovo srdce“ (Ex 9,12 ČEP), či „…zlý duch od Boha“ (1. Sam 16,15), proklínající žalmy, nebo „tři dny a tři noci“ Jonáše jako srovnání s Kristovou smrtí (Mt 12,40), jsou běžně špatně chápány, protože jsou dnes interpretovány z jiného úhlu pohledu.
Znalost pozadí kultury Blízkého Východu je nezbytná pro pochopení takovýchto vyjádření. Například, Hebrejská kultura přisuzovala jednotlivci zodpovědnost za činy, které nespáchal, ale dovolil, aby se staly. Proto inspirovaní pisatelé Písem běžně připisují Bohu, že dělá aktivně to, co bychom v západním smýšlení nazvali, že to On pouze dovoluje, anebo nebrání něčemu, aby se to stalo, jako například zatvrzení faraonova srdce. Dalším aspektem Písem, které trápí moderní myšlení, je božské nařízení Izraelcům, aby se angažovali do válek a vyhlazení celých národů . Izrael byl původně organizován jako teokracie: skrze civilní vládu vládl přímo Bůh (Gn 18,25). Takový teokratický stát byl unikátní. Dnes už neexistuje a nemůže být považován za přímý vzor pro křesťanskou praxi.
Písmo zaznamenává, že Bůh přijal osoby, jejichž zkušenosti a prohlášení nebyly ve shodě s duchovními principy Bible jako celku. Například můžeme uvést události vztahující se k užívání alkoholu, polygamie, rozvodu a otroctví. Ačkoliv tyto hluboce zakořeněné společenské zvyklosti nejsou výslovně odsouzeny jako takové, Bůh nemusel nutně souhlasit nebo schvalovat všechno, co umožnil a strpěl v životech patriarchů a v Izraeli. To vyjasnil Ježíš ve Svém prohlášení v souvislosti s rozvodem (Mt 19,4-6.8).
Duch Písem je duchem obnovy. Bůh pracuje trpělivě k povýšení padlého lidstva z hlubin hříchu do božského ideálu. Tudíž nesmíme přijímat jako vzor činy hříšných lidí, které máme zaznamenány v Bibli.
Písma představují rozvinutí Božího zjevení lidstvu. Například Ježíšovo kázání na hoře rozšiřuje a vysvětluje určité Starozákonní koncepty. Kristus Sám je konečným zjeveným Božího charakteru pro lidstvo (Žid 1,1-3).
Zatímco existuje překlenující jednota v Bibli od Genesis po Zjevení, a zatímco všechna Písma jsou rovnocenně inspirována, Bůh se rozhodl, že zjeví Sám Sebe lidským jednotlivcům a skrze lidské jednotlivce se střetně s nimi tam, kde se nacházeli, v mezích jejich duchovního a intelektuálního nadání. Bůh se nikdy nemění, ale progresivně rozvíjí Své zjevování člověku tak, jak je to schopný pochopit (J 16,12; The SDA Bible Commentary vol 7, p. 945; 1SM 21). Každá praxe a prohlášení Písma je božsky inspirovaným záznamem, ale ne každé prohlášení nebo zkušenost je nutně normativní pro dnešní křesťanské chování. Smysl a litera Písma musí být správně pochopeny (1. Kor 10,6-13; DA 150; 4T 10-12).

q) Jako konečný cíl vytvořte aplikace textu. Ptejte se takovými otázkami jako: „Jaké je poselství a jaký úmysl mi Bůh chce sdělit prostřednictvím Písma?“ „Co znamená tento text pro mě?“ „Jako ho mohu aplikovat do mé situace a dnešních poměrů?“. Když to budete dělat, uznejte, že ačkoliv mnoho Biblických pasáži má místní význam, přesto obsahují nadčasové principy použitelné v každém věku a kultuře.


5. Závěr
V Úvodu k Velkému sporu věků Ellen G. White napsala:

„Bible však obsahuje Bohem sdělené pravdy vyjádřené lidskou řečí, je spojením Božího s lidským. Podobným spojením je také Kristova přirozenost - Kristus je Syn Boží i Syn člověka. O Bibli platí totéž, co platilo o Kristu - „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (J 1,14)“ (GC 6)

A je nemožné pro ty, kteří nepřijímají Kristovo božství, aby pochopili účel Jeho inkarnace, a je také nemožné pro ty, kteří vidí Bibli pouze jako lidskou knihu, pochopit její poselství, byť jsou jejich metody pečlivé a důkladné.
Dokonce křesťanští vykladači, kteří přijímají božsko-lidskou přirozenost Písma, ale jejichž metodistické přístupy jim způsobují, že stále rozebírají její lidské aspekty, riskují vyprázdnění síly Biblického poselství, a odsunutí ji do pozadí, zatímco se soustředí na zprostředkovatele. Zapomínají, že zprostředkovatel a poselství jsou neoddělitelné, a že zprostředkovatel bez poselství je pouze prázdnou skořápkou, která nemůže oslovit nepostradatelné duchovní potřeby lidstva.
Oddaný křesťan bude používat jen ty metody, které jsou schopny plně postihnout dvojí neoddělitelnou povahu Písma; zvyšovat svou schopnost porozumět a aplikovat její poselství, a posílit víru.