Použití v Bibli (23x v Bibli):
„Proto neste ovoce, které je hodné toho, že v lítosti nastala ZMĚNA MYŠLENÍ.“ (Mt 3,8)
„Já vás křtím ponořením ve vodě ke ZMĚNĚ MYŠLENÍ v lístosti, ale po mě přichází Silnější, než já. Jemu nejsem hoden ani odnést sandály.“ (Mt 3,11)
„Avšak jděte a učte se, co znamená: ‚Chci milosrdenství, a ne oběť.‘ Vždyť jsem nepřišel povolat [ke změně myšlení v lítosti] lidi spravedlivé, ale hříšné.“ (Mt 9,13)
„Objevil se Jan, který křtil v pustině a kázal křest ZMĚNY MYŠLENÍ v lítosti, který vede k odpuštění hříchů.“ (Mk 1,4)
„Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat ke změně myšlení v lítosti spravedlivé lidi, ale hříšné.“ (Mk 2,17)
„A chodil po celém okolí ležící u Jordánu a kázal křest ZMĚNY MYŠLENÍ v lítosti, který vede k odpuštění hříchů“ (Lk 3,3)
„Proto produkujte ovoce hodné toho, že v lítosti nastala ZMĚNA MYŠLENÍ. A neříkejte si v sobě: ‚Máme otce Abrahama‘ – neboť vám říkám, že Bůh je schopen Abrahamovi vzbudit děti z těchto kamenů“ (Lk 3,8)
„Nepřišel jsem povolat ke ZMĚNĚ MYŠLENÍ v lítosti spravedlivé lidi, ale hříšné lidi.“ (Lk 5,32)
)„Říkám vám, že tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který v lítosti změnil myšlení, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří ZMĚNU MYŠLENÍ nepotřebují.“ (Lk 15,7)
„v Jeho jménu aby byla kázána ZMĚNA MYŠLENÍ v lítosti a odpuštění hříchů do všech národů, počínaje od Jeruzaléma.“ (Lk 24,47)
„Jeho Bůh jakožto Vedoucí a Spasitel Svou pravicí vyvýšil, aby dal Izraeli ZMĚNU MYŠLENÍ v lítosti a odpuštění hříchů.“ (Sk 5,31)
„Když to uslyšeli, uklidnili se a oslavovali Boha: „Tak tedy i pohanům dal Bůh ZMĚNU MYŠLENÍ v lítosti, která vede k životu!“ (Sk 11,18)
„Před tváří Jeho vstupu na zem Jan předem vyhlásil křest ZMĚNY MYŠLENÍ v lítosti – pro celý izraelský lid.“ (Sk 13,24)
„Pavel řekl: „Jan křtil křtem poukazující na ZMĚNU MYŠLENÍ v lítosti, a říkal lidem, aby uvěřili v Toho přicházejícího po něm, tj. v Ježíše.“ (Sk 19,4)
„Slavnostně jsem svědčil Židům i Řekům o ZMĚNĚ MYŠLENÍ v lítosti, která vede k Bohu a o víře k našemu Pánu Ježíši Kristu.“ (Sk 20,21)
„ale hlásal jsem to, aby u lidí nastala ZMĚNA MYŠLENÍ v lítosti, obrácení na základě Boha a konání skutků, které jsou hodné změny myšlení – nejprve těm v Damašku, potom v Jeruzalémě a v celé judské krajině.“ (Sk 26,20)
„Nebo opovrhuješ Jeho bohatstvím, dobrotivostí, snášenlivostí a trpělivostí, a přitom nevíš, že tě Boží dobrotivost vede k tomu, abys v lítosti ZMĚNIL MYŠLENÍ?“ (Ř 2,4)
„Nyní se raduji, ale ne proto, že jste byli zarmouceni, ale protože jste byli zarmouceni ke ZMĚNĚ MYŠENÍ v lítosti. Vždyť jste zarmouceni podle Boha, takže od nás v ničem neutrpíte škodu.“ (2. Kor 7,9)
„Vždyť zármutek, který je podle Boha, působí ZMĚNU MYŠLENÍ v lítosti, což vede ke spasení – a toho nelitujte. Ale zármutek světa působí smrt.“ (2. Kor 7,10)
„a v duchu mírnosti výchovně trestat odpůrce. Snad jim Bůh dá, aby v lítosti ZMĚNILI MYŠLENÍ, což povede k poznání pravdy,“ (2. Tim 2,25)
„Proto opusťme počáteční vyučování Kristových slov a nesme se k dospělosti. Neklaďme znovu základy učení o ZMĚNĚ MYŠLENÍ v lítosti ohledně mrtvých skutků a víry na základě Boha“ (žid 6,1)
„a odpadli, je nemožné znovu obnovovat ke ZMĚNĚ MYŠLENÍ v lítosti, když sami ze své vůle a s důrazem ukřižovávají Božího Syna a vystavují Ho veřejné hanbě.“ (žid 6,6)
„Neboť víte, že když chtěl později to požehnání zdědit, tak – ačkoliv o to požehnání se slzami usiloval – byl odmítnut, neboť nenašel v sobě místo pro ZMĚNU MYŠLENÍ v lítosti.“ (žid 12,17)
„Pán se nezpozdí s naplněním zaslíbení (jako to někteří lidé považují za pomalost), ale je k nám trpělivý a nechce, aby kdokoliv zahynul, ale chce, aby všichni přišli ke ZMĚNĚ MYŠLENÍ v lítosti.“ (2. Pt 3,9)
Slovník (Novotný):
Pokání: v bibl. slova smyslu znamená nejen změnu smýšlení a cítění a lítost nad hříchem, nýbrž proměnu celého života a přijetí nových norem mravních a náboženských, odvrácení od hříchu a obrat k spravedlnosti, k Bohu. Už pouhé nahlédnutí do české konkordance ukazuje, že SZ nemá vlastně odborného výrazu pro to, co jmenujeme p. Kraličtí tak překládají dva hebr. pojmy: především nchm [Jr 31:19], který však většinou překládají výrazem želeti, a to dokonce i tenkrát, jde-li o Boha, přes výrok v Nu 23:19, který mluví o neproměnlivosti Božích úradků [1S 15:29 , 1S 15:35; Ž 106:45 ; Ž 110:4]. Dále jde o výraz jóšer [Jb 33:23], který však znamená upřímnost [1Kr 9:4; Ž 25:21; Př 14:2] nebo povinnost. Ale nemá-li SZ odborného výrazu pro p., neznamená to, že nezná věc samu. Slavnost *postu [hebr. sôm] je v podstatě slavností pokání, jež byla vyhlašována v dobách nějaké nouze nebo neštěstí [porážka, sucho, hlad, mor, rez, kobylky, nepřítel a p. 1Kr 8:33nn, sr. Sd 20:26] anebo tvořila pravidelnou součást liturgického roku. Půst měl odvrátiti Boží hněv, jenž se právě projevil tímto způsobem. Obvykle byl vyhlašován *půst všeobecný, protože se cítilo, že všechen lid nese vinu. Podle Jl 1:14 vyhlašovali půst kněží a svolávali shromáždění všeho lidu od maličkých až ke starcům [Jl 2:16]. Mezi předsíní a oltářem chrámovým měli spustiti pláč a volání patrně v pevných liturgických formulacích [sr. Jl 2:17n], jež obsahovaly vyznání hříchů [1S 7:6; Ezd 9:6nn; Neh 1:5nn; Oz 6:1nn ; Oz 14:2nn], prosbu za odpuštění a ujištění o odpuštění [Jr 3:21 - Jr 4:2; Da 9:4 - Da 9:19]. Při tom byl oblékán smuteční oděv [1Kr 21:27; Neh 9:1; Da 9:3; Jl 1:8; Jon 3:6 , Jon 3:8]. 1S 7:6 naznačuje, že ve dnech pokání byla vylévána i voda. Nevíme však, co tento obřad znamenal. Je příznačné, že tu nejsou zmínky o obětech. Snad proto, že oběti byly určeny pro lid, který stál ve smlouvě s Bohem, a ne pro ty, kteří se proti této smlouvě prohřešili [*Oběť], anebo byly, jak se domnívají někteří vykladači, mlčky předpokládány [sr. Iz 1:10 - Iz 1:14; Mi 6:6n]. V době zajetí byly vyhlašovány postní dny na památku smutných událostí z posledních okamžiků Jerusalema [Za 7:3 , Za 7:5 ; Za 8:19]. I v době po zajetí byl den pokání pravidelným zjevem [sr. Neh 9] aspoň čtyřikrát do roka [čvrtý, pátý, sedmý a desátý měsíc]. Při pravidelně opakovaných, liturgicky pevně stanovených dnech p. se ovšem mohlo stát, že vnější obřady nabyly převahy nad modlitebním duchem a upřímným vyznáváním hříchů. Prorocká kritika to jasně ukazuje. Tak na př. Iz 58:5 - Iz 58:7 pravý půst vidí nikoli v sebetrýznění a ve svěšování hlavy, nýbrž v rozvázání pout ničemnosti, v roztrhání provazů bezpráví, v osvobození ztýraných, v sycení hladových, v opatření příbytků pro ty, kteří jsou bez přístřeší, a obleků pro nahé [sr. Za 7:5nn]. Pravé pokání musí vést k roztržení srdce, nejen rouch [Jl 2:13]. Proroci neodmítali každou vnější formu pokání [Iz 22:12n; Jl 2:12], ale žádali, aby forma opravdu vyjadřovala smýšlení srdce a byla počátkem nového poměru k Bohu, k jeho vůli, a tudíž i k bližním. Pro tento druh p. užívali proroci výrazu šûb [= vrátiti se (Jr 8:4), odvrátiti se (Iz 59:20; Ez 18:26 ; Ez 33:18), obrátiti se (Neh 9:29), *Obrácen]. Nejde tu jen o nápravu a odčinění toho neb onoho provinění nebo bezpráví, nýbrž o změnu celého osobního postoje k Bohu. Neboť hřích je v podstatě nevěrnost k Bohu [Oz 1-3], odpadnutí od Boha [Iz 1:2], opuštění Boha [Jr 1:16 ; Jr 2:13 , Jr 2:17 , Jr 2:19 ; Jr 5:7 , Jr 5:19], takže pravé p. je návrat k Bohu celou bytostí. Znamená to novou poslušnost Boží vůle, kterou je ovšem nutno znát [Oz 6:3 , Oz 6:6; Jr 26:3 - Jr 26:5], novou a výhradní důvěru v Boha [Oz 14:3; Jr 3:22n; Iz 10:20n], naprosté odvrácení od zlého a všeho protibožského [Jr 25:5n ; Jr 26:3 ; Jr 36:3]. Proroci jsou si ovšem vědomi toho, že i p. je výsledkem působení Boží milosti. Napřed přichází obrat v situaci nevěrného lidu a člověka, způsobený milostivou věrností Hospodina, Pána smlouvy. Tomuto vykupitelskému obratu odpovídá nový počátek, obrácení v stanovisku a životě lidu i jednotlivce, čili p. Přirozený člověk není s to změnit se svou vlastní silou právě tak, jako mouřenín nemůže změnit barvu své kůže [Jr 13:23]. Nepravosti člověka jsou tak závažné, že mu nedopouštějí obrátit se k Bohu [Oz 5:4 podle překladu Karafiátova a Poznámek Kral.]. Bůh sám musí zasáhnout svou vykupitelskou mocí, aby se »ostatkové lidu obrátili« [Iz 10:20nn ; Iz 44:22; Jr 31:33, sr. Ž 51:12]. Právě Boží soudy mají za úkol připraviti lid k pokání [Oz 2:8 - Oz 2:14 ; Oz 14:5 - Oz 14:7]. Soud Boží nemůže být odvrácen ani p-ím, přesto však Boží soud není slepým osudem, narušujícím Boží mravní řád. Právě proto vyzývají proroci k p. [Am 5:14n; Jr 4:1n ; Jr 26:3 ; Jr 36:3] a stavějí před oči vyhlídku na zachování života [Ez 18:21 , Ez 18:27 ; Ez 33:11n , Ez 33:14]. Právě proto zvl. exilní a poexilní proroci zdůrazňují duchovně-pastýřskou odpovědnost jednotlivců za jednotlivce, jež však ve svých účincích je závislá na Bohu, na novém srdci a novém duchu [Ez 18:31], který je darem Božím [Ez 11:19 ; Ez 36:26].
Je pochopitelné, že v různých dobách byly zdůrazňovány různé prvky p. a že ne vždy bylo udrženo hluboké a plné pojetí p., jak je známe u velkých proroků. Brzy byla vyzdvihována kulticko-ceremoniální stránka p. [Jl 2:12 - Jl 2:18; Jon 3:8 - Jon 3:10], brzy poctivost při odevzdávání desátků [Mal 3:7n] a j. O Joziášovi se praví, že »nebylo jemu podobného krále, kterýž by se obrátil k Hospodinu celým srdcem svým a celou duší svou i všemi mocmi svými podle všeho zákona Mojžíšova« [2Kr 23:25, sr. Dt 30:2 , Dt 30:10; Neh 9:29]; odvrat od cizích kultů bývá pokládán za základní rys p. [1S 7:3; 1Kr 13:33; 2Kr 17:9nn]. - Učení velkých proroků se vrací v nz pojmech metanoia a metanoein, jež jsou řeckými překlady hebr. výrazů tešúbá, šúb.
Ovšem nz výzvy k p. jsou o to naléhavější, oč bezprostředněji stál Izrael před velkým obratem v dějích Božích s lidmi, t. j. před nastávající, eschatologickou skutečností království Božího a Božího soudu [Mt 3:2 , Mt 3:10]. Podle Jana Křtitele jedinou naléhavou povinností a možností všeho lidu izraelského v kraťoučkém mezidobí je činit p. [Mk 1:4; Mt 3:2 , Mt 3:8; Sk 13:24 ; Sk 19:24], a to nejen ze zřejmých hříchů [L 3:12nn], nýbrž z celého života [Mt 3:8 , Mt 3:10]. P. se měli podrobiti i ti, kteří se pro svou zbožnost domnívali, že ho nepotřebují [Mt 3:7nn]. S výzvou k p. spojil Křtitel »křest pokání«, jímž Bůh působí jednak p. [Mt 3:11], jednak odpuštění hříchů [Mk 1:4].
Ježíšova výzva k p. se odlišovala od Křtitelovy tím, že její naléhavost byla dána naplněním času, t. j. přítomností eschatologického království Božího v jeho osobě [Mt 4:17; Mk 1:15]. Bylo-li u Jana Křtitele p. spojeno se křtem, u Ježíše Krista byla proměna srdce vyvolána Duchem sv., jenž působil v jeho přítomnosti a jeho přítomností [Mt 3:11, sr. L 5:8 ; L 19:1 - L 19:10]. Vše, co Ježíš činil a mluvil, mělo za cíl vyvolat p. [L 5:32]. I jeho divy [Mt 11:20nn]. Neboť p. je radikální obrat, proměna srdce [podstaty člověka Mt 12:33nn ; Mt 23:26; Mk 7:15], naprostý odvrat od zlého a od všeho toho, co překáží návratu k Bohu [Mt 5:29n ; Mt 6:19n ; Mt 7:13n ; Mt 10:32 - Mt 10:39; Mk 3:31nn ; Mk 10:21; L 14:33; sr. Sk 3:26 ; Sk 8:22; Žd 6:1], a rozhodný, bezpodmínečný obrat k Bohu [sr. Sk 20:21 ; Sk 26:20] v naprosté poslušnosti [tedy: ne jen lítost] je jedinou cestou spásy. Proto je v nebi radost nad jedním kajícím hříšníkem větší než nad 99 spravedlivými, kteří se domnívají, že nepotřebují p. [L 15:7 , L 15:10 , L 15:17nn]. Kdo nejde cestou p., spěje k zahynutí [L 13:3 , L 13:5]. Odvrat od zlého je negativní stránkou p., víra je jeho positivní stránkou. Obojí jde spolu současně. P-ím se člověk stává přijímajícím dítětem, odkázaným na Boží milost a moc [Mt 18:3, sr. Mk 10:27; Sk 20:21]. Je ovšem možno bránit se proměňující moci Boží [sr. Mt 11:20nn; Zj 2:21n ; Zj 9:20n ; Zj 16:9 , Zj 16:11] a tudíž i p. Kdo však se dá proměnit, má na své straně Kristovo zaslíbení Mt 11:28nn, takže mu život v poslušnosti není břemenem, ale radostí.
P. tvoří základ a východisko celé nz zvěsti. Už za svého pozemského života vyslal Ježíš učedníky, aby kázali p. [Mk 6:12]. Také jako zmrtvýchvstalý je pověřil tímto úkolem [L 24:47]. Sk pak jsou svědectvím o tom, jak apoštolové plnili toto poslání [Sk 2:38 ; Sk 3:19 ; Sk 5:31 ; Sk 8:22 ; Sk 11:18 ; Sk 17:30 ; Sk 20:21 ; Sk 26:20] a jak ve starokřesťanské praxi bylo p. spojováno se křtem [Sk 2:38]. I apoštolům bylo p. darem Božím [Sk 5:31, sr. 3,26; 11,18; Zj 2:21] v Kristu Ježíši [Sk 5:31nn], a to nejen Židům, nýbrž i pohanům [Sk 11:18 ; Sk 17:30, sr. 14,15; 20,21; 26,20]. Nutnost p. je zdůvodněna vyhlídkou na brzký konec tohoto věku s novým příchodem Kristovým [Zj 2:5 , Zj 2:16 ; Zj 3:3 , Zj 3:19]. Cílem p. je život [Sk 11:18] v odpuštění a shlazení hříchů [L 24:47; Sk 2:38 ; Sk 3:19 ; Sk 5:31 ; Sk 8:22]. N.
U Pavla nechybí sice pojem p. [Ř. 2,4; 2K 7:9n ; 2K 12:21; 2Tm 2:25], ale častěji vyjadřuje tutéž skutečnost jinými výrazy. Zejména mluví o smrti starého člověka a o povstání k životu novému [Ř 6:1 - Ř 6:13] nebo o novém stvoření [2K 5:17; Ga 6:15]. Také Jan popisuje víru tak, že zahrnuje i odvrat od zlého. Jeho pojem *znovuzrození [J 3:3 - J 3:8] není arci prostě totožný s pojmem p., ale s jisté strany osvětluje tutéž základní skutečnost a ukazuje její nejhlubší rozměry. Pravá víra předpokládá totiž narození z Boha [J 1:12 ; J 3:3 - J 3:8; 1J 3:6 , J 3:9; sr. Mt 18:3]. Žd 6:4 - Žd 6:6 zdůrazňuje závažnost dokonalého p., ježto druhé p. po svévolném odpadnutí od Krista není už možné [sr. Žd 12:17]. Kdo ve svém životě prožil rozhodný obrat a stal se tak novým stvořením, a potom přesto odstoupil od živého Boha [Žd 3:12] a vědomě a dobrovolně hřešil [Žd 10:26], propadá zlořečení Božímu [Žd 6:8] a Božímu poslednímu soudu [Žd 10:27nn]. Přivésti takového člověka k novému p. se vymyká lidským možnostem.
Katolická církev vytvořila nauku o hříších těžších a lehčích, jež možno odčiniti t. z v. »svátostí pokání«, t. j. zpovědí, spojenou se soudním výrokem zpovídajícího kněze a s dobrými skutky, jimiž prý je možno viny odčiniti. Reformace tyto názory, jež závažnost hříchu zlehčují, zavrhla. Není zásadního, vnějšně zjistitelného rozdílu všedních a smrtelných hříchů; žádný úřad v církvi také nemá plnou moc svrchovaně rozhodovat o odpuštění. Pokání se vždy obrací k Bohu samému, ujištění odpuštění je dáno jen v Kristu a je přijímáno vírou v něho. Zpovídat se z vin bratru u víře může býti živou duchovní potřebou a důležitou pomocí, ale nemá se proměnit ve formální úřední úkon. V důsledku toho osobní zpověď z praxe reformačních církví skoro úplně vymizela, sotva k jednoznačnému duchovnímu prospěchu.