Z předpony σύν (s, spolu) a slovesa σταυρόω (ukřižovat), tedy ukřižovat spolu, spoluukřižovat.

Ukřížování - jednalo se o římský způsob popravy (hebrejově věšeli na kůl, viz Dt 21,22-23; Joz 8,29), kdy byl odsouzený pověšen hřeby na kůl jako trest za zvláště závažný zločin. Zločinci viseli pro hanbu a výstrahu na kříží bez šatů (Jan 19,24; možná dokonce úplně nazí) i několik dní (Mk 14,44), drženi hřeby na rukou (resp. zápěstí) a nohou (Lk 24,39). Ukřižovaný se tak stal předmětem opovržení a odporu (přenesený význam: Gal 5,24).
Je pravděpodobné, že příčnou část kříže (trám) si odsouzený nesl sám nakopec, kde byl připevněn na (svislý) kůl, spojením tedy vznikl kříž. Abych upozornil na tuto skutečnost, někdy je v překladu grafé řecké slovo σταυρός přeloženo jako [trám z] kříže.

„Stejně Ho uráželi i bandité, kteří byli SPOLUUKŘIŽOVÁNI s Ním.“ (Mt 27,44)
„Ať nyní ten Kristus, král Izraele, sestoupí z kříže, abychom to uviděli a uvěřili.“ A ti, kteří byli s Ním SPOLUUKŘIŽOVÁNI, Ho také uráželi.“ (Mk 15,32)
„Vojáci tedy přišli, zlámali nohy prvnímu a také tomu druhému, který byl s Ním SPOLUUKŘIŽOVÁN“ (Jan 19,32)
„To víme, že náš starý člověk byl s Ním SPOLUUKŘIŽOVÁN, aby bylo naše tělo hříchu zbaveno síly, takže bychom již neotročili hříchu.“ (Ř 6,6)
„SPOLUUKŘIŽOVÁN s Kristem, již nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20)

Ukřižování, ukřižovaný, ukřižovati: *Kříž. *Křižovati. Přivázání a přibití na kříž bylo obvyklým způsobem popravy u Římanů, kteří tak trestali zejména nebezpečné politické provinilce a sprosté zločince. »Nikdy však nebyli křižováni občané římští, nýbrž toliko otroci a příslušníci poddaných národů. Byla to poprava nad pomyšlení krutá: odsouzenec, na zemi za ruce přibitý na příčné břevno a potom s tímto břevnem pověšený na kůl kříže, k němuž byly přivázány jeho nohy, vlekle a obyčejně dlouho umíral za strašných muk, spíše vysílením, úžehem, srdeční slabostí než vykrvácením. Římané tímto strašným a lidství ponižujícím trestem nikterak nešetřili. Všechny jejich provincie byly křížů plny. Když r. 71 př. Kr. bylo potlačeno velké povstání otroků v Itálii, vedené Spartakem, bylo při silnicích kolem Říma ukřižováno na 6000 schytaných povstalců. I v Palestině docházelo ke křižování často« [J. B. Souček, Utrpení Páně, str. 187nn]. Odsouzenec měl na hrdle tabulku s popisem viny a obyčejně i s udáním jména [J 19:20]. Jeho osobní majetek, zvláště pak oděv, z něhož byl před popravou svlečen, patřil žoldnéřům [Mt 27:35]. K zmírnění bolesti byl podáván odsouzencům omamný nápoj [Mt 27:34; Mk 15:23]. J. B. Souček spojuje skutečnost, že Ježíš odmítl přijmouti tento omamný prostředek [víno s *mirrou], s Př 31:4 - Př 31:7, podle něhož omamný nápoj potřebuje na zapomenutí vlastního utrpení sice ubožák, nikoli však král, a s Mk 14:25. Když se u odsouzenců dlouho nedostavovala smrt, byla uspíšena bodnutím nebo zlámáním noh v kloubech.
,Kristus ukřižovaný‘ [1K 1:23 ; 1K 2:2; Ga 3:1, sr. Mt 28:5; Mk 16:6] je základním obsahem apoštolské zvěsti. Přirozenému člověku nepochopitelná skutečnost, že ,Pán slávy‘ byl ukřižován [1K 2:8], stala se východiskem spásonosné víry, že tento pro nás, v náš prospěch a za nás ukřižovaný [sr. 1K 1:13] vstal z mrtvých a žije z moci Boží [2K 13:4] pro naše *ospravedlnění [Ř 4:25].
V přeneseném smyslu ti, kteří jsou Kristovi, t. j. kteří přijali vírou jeho spasitelný čin a žijí s ním v obecenství, ukřižovali své tělo s vášněmi a žádostmi [Ga 5:24, sr. Ř 6:6]. *Tělo, jež je určující mocí v životě člověka, u věřících, kteří žijí duchem [Ga 5:25], stalo se něčím, co patří minulosti. Pro věřící v Krista je v jeho kříži i *svět ukřižován právě tak, jako věřící světu [Ga 6:14]. ,Světem‘ zde myslí Pavel především na vše, co souviselo s ceremoniálním Zákonem Mojžíšovým [sr. Ga 2:19n ; Ga 3:13 ; Ga 4:3; Ko 2:20] a co jen prohlubovalo vědomí odcizenosti od Boha. Tento ,svět‘ je mu nejen mrtev, takže ho přestal zajímat, ale i potupen a znehodnocen. A obráceně: Pavel se stal ,světu‘ něčím, co vzbuzuje pohrdání a posměch. Čím se dřív chlubil [Fp 3:5n], pokládá nyní za škodu ve srovnání s tím, co získal v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu [Fp 3:8].
,Křižovat Syna Božího‘ v Žd 6:6 znamená vydávat jej v pohrdání, jak to činili ti, kdo ho ukřižovali na Golgotě. Řecké anastaurûn, kterého je zde užito, patrně neznamená znovu ukřižovat, i když to tak chápali staří církevní Otcové, nýbrž vyzdvihnout na kříž, tedy prostě ukřižovat. Ti, kteří po přijetí daru Ducha sv. a okoušení moci Božího slova a charismat odpadli, nejen prohlašují Krista pro sebe za mrtvého, nýbrž vydávají ho posměchu světa, jak to učinili kdysi Židé křížem Kristovým. Pro ně je pak vyloučena i možnost pokání [sr. Mt 12:31; Mk 3:28; L 12:10; 1J 5:16].