Od slova sós (bezpečí, dobro).

Od slovesa σῴζω (sózó, v překladu: spasit, zachránit). Znamená to buď záchranu (v obecném smyslu):
„Myslel si, že jeho bratři pochopí, že jim Bůh skrze jeho ruce dává ZÁCHRANU, ale nepochopili to.“ (Sk 7,25)
„Proto vás vybízím: Přijměte toto jídlo, neboť je to k vaší ZÁCHRANĚ. Vždyť nikomu z vás se neztratí ani vlas z hlavy.“ (Sk 27,34)

Nebo spásu (tedy záchranu z hříchů):
„Víte také, jaký je čas: Již nastala chvíle, abychom se probudili ze spánku. Vždyť nyní je pro nás SPÁSA blíže, než když jsme uvěřili.“ (Ř 13,11)
„Vždyť zármutek, který je podle Boha, působí změnu myšlení v lítosti, což vede ke SPÁSE – a toho nelitujte. Ale zármutek světa působí smrt.“ (2. Kor 7,10)
„V Něm jste i vy – když jste uslyšeli slovo pravdy (evangelium vaší SPÁSY) a když jste v Něho i uvěřili – byli zapečetěni zaslíbeným Duchem svatým.“ (Ef 1,13)

Spasen. Spasení: je odborný biblický výraz k označení jakéhokoli milostivého vysvobození, způsobeného Bohem, zvláště však duchovního vysvobození z hříchů a jeho důsledků [smrti, soudu apod.], předpovídaného sz proroky a uskutečněného v poslání a díle Ježíše Krista, *Spasitele.
Ve SZ sloveso jáša‘ a podst. jméno ješû‘á označují v arabštině »býti prostorný, rozsáhlý, široký«, »vyvíjeti se bez překážky« [prostornost, širokost, volnost], v přeneseném smyslu býti vysvobozen z nebezpečí a neštěstí, tedy vysvobození [1S 14:45], pomoc [Ž 3:3], zkrátka: opak soužení, bídy a úzkosti. Těmito hebr. výrazy může být označeno i vítězství nad nepřáteli a vysvobození z jejich ruky [1S 14:45], takže každý vojevůdce, který má dostatečnou moc a sílu, aby zvítězil nad nepřítelem, může být nazván spasitelem, vysvoboditelem [Sd 3:9; 2Kr 13:5; Neh 9:27]. Ale Kral. vyhrazují výrazy spasiti, spasení, spasitel pro vysvobozovací činnost Boží [Ex 14:13], ač nechybí o Bohu také výrazy vysvoboditel, vysvoboditi, vyprostiti [Ex 14:30; 1S 4:3 ; 1S 7:8 ; 1S 9:16 ; 1S 10:19, sr. 2Pa 20:17; Jon 2:10; Abk 3:13; Sk 7:25]. Jen Bůh má dostatečnou sílu, aby svou pravicí způsobil s. [Ž 20:7; 98, on]. Jeho spasitelná činnost se může týkati lidu celku [Ž 68:20 ; Ž 79:9; Jr 3:23], ale i jednotlivců [např. 1S 2:1; 2S 23:5;Jb 13:16; Ž 9:15 ; Ž 27:1 aj.]. Celé dějiny Izraele jsou dějinami buď přímé spasitelné činnosti Boží anebo zprostředkované vyvolenými vysvoboditeli. *Soudcové. Hospodin vysvobozuje«, »Bůh s. našeho« [1S 14:39; 1Pa 16:35; Ž 68:20; Iz 33:20, sr. Ž 3:9; Zj 7:10 ; Zj 19:1] je takřka nejjednodušším vyznáním víry Izraelcovy ve SZ. S. Hospodinovo i tam, kde jde o vysvobození od nepřátel, je ovšem vázáno na určité duchovní podmínky, jak názorně ukazuje kniha Sd [např. 2,18; 3,8n.15; 4,3; 6,7 aj.]. Jen ti, kteří činí pokání, spravedliví a pokorní mohou se obraceti k Bohu o spasitelnou pomoc [Ž 4:2 ; Ž 18:1 - Ž 18:7 ; Ž 50:23 ; Ž 62:2n]. Odvrátil-li se lid od Hospodina, mohl očekávat s. jen po změně srdce v pokání. Proto proroci kladli tolik důrazu na odpuštění, změnu srdce, spravedlnost a *ospravedlnění. Božím mocným dílem, v němž se zjevuje jeho *spravedlnost, je vysvobozovati ponížené, chudé a usouzené [Jb 5:11; Ž 37:39 ; Ž 50:23 ; Ž 85:10 ; Ž 91:14nn ; Ž 118:15 ; Ž 119:155 ; Ž 149:4]. Záhy však nabyla myšlenka s. eschatologického rázu. V zoufalství nad přítomným stavem, zaviněným hříchem a sociální nespravedlností, upínal Izrael svůj zrak k eschatologické budoucnosti [Gn 49:18; Ž 119:123 , Ž 119:166 , Ž 119:174; Iz 56:1, sr. 51,6.8; Da 12:1nn], k mesiášskému věku, v němž budou splněny všechny podmínky pro s. [Iz 12:1nn ; Iz 33:24 ; Iz 43:24nn; Jr 31:31 - Jr 31:34; Ez 36:26 - Ez 36:29; Oz 14; Za 13,on]. Snad i novoroční slavnosti nastolovací, kdy se Bůh slavnostně ujímal znovu vlády, přispěly ke vzniku toužebného pohledu do budoucnosti [viz Bič II., 246n]. Obsahem této mesiášské naděje na spásu jsou sice pozemské věci: vysvobození Izraele od nepřátel [Iz 19:20 ; Iz 35:4nn], návrat ze zajetí babylonského [Jr 30:10n ; Jr 31:7; Za 8:7 ; Za 9:16 ; Za 10:6], vytržení ze soužení [Jr 30:7] a smrti [Iz 25:8n; Da 12:2], ale pojem s. se stává duchovnější, a proto universálnější; neomezuje se pouze na vyvolený lid [Iz 45:17], nýbrž i pohané budou požívat ovoce s. [Iz 45:23nn ; Iz 49:8 - Iz 49:12 ; Iz 60:1 - Iz 60:12]. Toto eschatologické s. je těsně spjato s postavou Mesiáše [Ž 91:11 - Ž 91:16; Iz 49:6 , Iz 49:8n ; Iz 52:7 ; Iz 61:10; Jr 23:6; Za 9:9] a s jeho utrpením [Iz 53]. V Mesiáši se projeví moc Boží, a to na základě spravedlnosti, milosrdenství [Oz 1:7] a *svatosti Boží. S. bude složeno v Siónu [Iz 46:13, sr. Ž 14:7 ; Ž 53:7; Iz 26:1 ; Iz 60:18] a jeho kněží budou oblečeni v roucho s., tj. budou nejen svědky Božího vysvobození, nýbrž sami budou okoušet spásu [Ž 132:16, sr. 2Pa 6:41] spolu se vším lidem Božím [Iz 61:10].
NZ navazuje výrazy sózein [= zachrániti, zachovati, uzdraviti] a sótéria [= záchrana, blaho] na SZ. Oba výrazy mohou označovati záchranu z nebezpečí a smrti [Mt 8:25 ; Mt 14:30 ; Mt 27:40 , Mt 27:42 , Mt 27:49; Mk 3:4 ; Mk 15:30n; L 6:9 ; L 23:35 , L 23:37 , L 23:39; Sk 27:20 , Sk 27:31 , Sk 27:34; Žd 11:7], ze smrtelné úzkosti [J 12:27; Žd 5:7], z nemoci [Mt 9:21; Mk 5:23 , Mk 5:28 ; Mk 6:56; L 8:36 , L 8:50; J 11:12; Sk 4:9 ; Sk 14:9], z područí nepřátel [Sk 7:25] a pod. Sem patří i obrat: »Víra tvá tě uzdravila« [vlastně: zachránila, Mt 9:22; Mk 5:34 ; Mk 10:52; L 8:48 ; L 17:19 ; L 18:42]. Kral. v těchto případech překládají slovesy zachovati, pomoci, vysvoboditi, vyprostiti, uzdraviti á příslušnými podstatnými jmény. Ve většině případů, kde Kral., užívají výrazů spasiti, spasení, jde o vysvobození z hříchu, viny a Božího soudu. I když Zachariáš mluví o »vysvobození z nepřátel našich a z ruky všech, kteří nás nenáviděli« [L 1:71], přece jen očekává, že lidu Božímu bude dáno spasitelné umění »na odpuštění hříchů« [L 1:77]. Synoptická evangelia popisují poslání Ježíše Krista tak, že má vysvoboditi lid svůj od hříchů jejich« [Mt 1:21], že má »hledat a spasit, což bylo zahynulo« [L 19:10]. V tom smyslu jest rozuměti i jménu Ježíš, hebr. ješû‘á = spasitel, vysvoboditel [Mt 1:21; L 2:11]. S. je opakem zatracení [L 9:56; Mk 16:16], zahynutí a smrti [Mt 18:11, sr. 2K 7:10; Fp 1:28], odsouzení a hněvu [J 3:17 ; J 12:47, sr. 1Te 5:9]. Ježíš u J 4:22 praví, že s. jest z Židů [sr. Gn 12:3; Iz 2:3; L 24:47; Ř 3:2 ; Ř 9:4n; Žd 7:14]. Být spasen znamená vejít do království Božího [Mt 19:24n; Mk 10:24 - Mk 10:26; L 18:25n; sr. 13,23n]. Podle Jana být spasen = mít život věčný [J 5:24 ; J 17:2], přejít z temností do světla, ze smrti do života [sr. 1J 5:12]. S. je tedy pojem, který zahrnuje v sobě vše, co přinesl Kristus člověku a čeho vydobyl pro člověka svým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním [Sk 5:31]. Krom něho není v žádném jiném s. [Sk 4:12 ; Sk 13:47]. Kristus je dveřmi království Božího. Jen ten, kdo jimi vchází, bude spasen [J 10:9]. Víra v něho přivádí ke s. [L 7:50, sr. v. 48; 19,9; Sk 2:21 ; Sk 16:30n]. Všechna uvedená místa ukazují, že jde o s., jež jest přítomnou skutečností. Zvláště evangelista Jan zdůrazňuje tuto přítomnostní stránku s. [J 5:24 ; J 17:2n;sr. 1J 5:12; L 23:43]. Také apoštolově chápali s. jako něco, co se uskutečňuje kázáním evangelia [Ř 11:14; 1K 1:21 ; 1K 9:22 ; 1K 15:2, sr. Sk 11:14 ; Sk 13:26; 1Tm 4:16; Jk 1:21]. Ale i u Ježíše má s. také význam budoucnostní, eschatologický v tom smyslu, že věřící budou zachráněni při posledním soudu a dojdou věčného blahoslavenství a slávy [Mt 10:22 ; Mt 24:13 , Mt 24:22; Mk 13:13 , Mk 13:20 ; Mk 16:16; L 13:23 - L 13:30; J 5:24].
Zvláště pak ap. Pavel propracoval podrobně myšlenku s. Evangelium o Kristu je mu mocí ke spasení každému srdečně věřícímu [Ř 1:16 ; Ř 10:9 , Ř 10:13; Ef 2:8; sr. 1Tm 1:15; 1P 1:5] člověk dochází s. nikoli skutky, nýbrž milostí [Ef 2:5 , Ef 2:8n; 2Tm 1:9; Tit 3:5, sr. Sk 15:1], skrze smrt i život Ježíše Krista [Ř 5:10, sr. Ko 1:14; Žd 7:25; 1P 3:21] a naději [Ř 8:24]. S. je složeno v Kristu Ježíši [2Tm 2:10; Žd 5:9]. Je to s. věčné [sr. Iz 45:17], Dokladem s. je dar Ducha sv. [Ef 1:13]. Evangelium je cestou ke spáse [Sk 16:17], je-li ústy vyznáváno [Ř 10:10]. Pavel je přesvědčen, že jednou dojde s. celý Izrael [Ř 11:26]. Proto se snaží sebezapíravým kázáním evangelia pohanům [1K 9:22 ; 1K 10:33; 1Te 2:16] přivésti ke spasitelné závisti Židy, aby aspoň někteří z nich byli přivedeni ke spáse [Ř 10:1 ; Ř 11:14]. Bůh chce, aby všichni spaseni byli [1Tm 2:4]. Při tom myslí Pavel nejen na přítomnou spásu [2K 6:2, sr. Iz 49:8], jež se projevuje životem z víry, ale i na spásu eschatologickou [Ř 13:11; 2Te 2:13; Žd 1:14 ; Žd 9:28, sr. 1P 1:5 , 1P 1:9]. Už nyní sice má věřící některé dary, jež patří k eschatologickému stavu spásy; ale plnost těchto darů přijde teprve v »posledních dnech«. Naděje na tuto spásu je věřícímu jako přilba, kterou se má obrnit v boj i za svého pozemského života [1Te 5:8; sr. Ř 8:24]. Na nutnost živé, tj. životem se projevující víry při spáse ukazuje Jk 2:14.
Ju 1:22n je snad lépe překládati: »Mějte slitování s pochybujícími, zachraňujte je, abyste je vytrhli z ohně; s jinými však mějte slitováni se strachem, majíce v nenávisti i ten šat poskvrněný tělesností«. Jde tu o falešné učitele. Při slitovném zacházení s nimi je třeba míti obavy, aby se člověk od nich nenakazil.